Jsou strach i odvaha nakažlivé?
Ještě před pár desítkami let úplně každý cvičitel využíval při výcviku jemu svěřených mladých koní výhodu zvanou zkušený kůň. Byla to generacemi prověřená, dobře fungující metoda. Ať již šlo o práci mladých koní v terénu, skokový výcvik či o přípravu na práci ve spřežení. Dnes jsou ale zkušení koně a jezdci nedostatkovým zbožím a z nás, cvičitelů, se často stávají samostatně pracující individualisté. Vyjma zázemí velkých hřebčínů či jezdeckých škol nám mnohde chybí jak dobře fungující tým zkušených jezdců, tak i zkušení a důvěryhodní – dobře vycvičení - koně. A to je škoda - jak pro nás, tak i pro naše čtyřnohé juniory.
V komerčním či domácím ustájení bohužel není vždy snadné najít dva tři zkušené koně, které sedlají dva tři zkušení jezdci. Stáje často obývá košatá sbírka rozličných problémů. Jednomu jeho kůň nekontrolovaně prchá na každé delší louce, jinému spolehlivě vyhýbá každý nový skok, další má problém odejít "od baráku, projít louží, minout bez záchvatu paniky auto nebo traktor... a to rozhodně není pro mladé koně vybraná společnost. Proč? Protože mladí koně se učí i pozorováním druhých a staří mazáci pomáhají nenásilně a efektivně formovat vzorce chování koní mladých a nezkušených.
Osobnost a zkušenosti cvičitele hrají ve výcviku mladých koní jen jednu z hlavních rolí – koně při kontrole a zvládání svých strachů totiž aktivně využívají i svých pozorovacích schopností. Zkušení starší a naivní mladí by proto měli být pospolu nejen při práci, ale i ve výbězích. Neměli bychom zapomínat, že pozorování obranného chování příslušníka stejného druhu představuje alternativní, bezpečný a ekonomický způsob, jak lze získat odpovídající informace o potenciálně škodlivých podnětech. Tyto formy sociálního učení jsou ve výsledku stejně účinné jako učení asociativní, vycházející z přímé zkušenosti s nebezpečím. A proto bychom jejich význam neměli podceňovat.
Sociální učení obranné odpovědi
Chování jedince lze změnit různými způsoby – některé z nich obsahují skutečné mechanismy učení, zatímco jiné jsou založeny na tom, že určité chování je "nakažlivé" – je vyvolané podobným chováním jiných jedinců ve skupině (příkladem je zívání u lidí nebo úlekové reakce u koní). A to také potvrzují závěry dánské studie publikované v časopise Applied Animal Behavior Science.
Tým vědců z Katedry vědy o zvířatech na Aarhusské universitě uskutečnil dva samostatné experimenty, které nám mohou pomoci objasnit, jak zvířata ve skupině interagují, a které dokládají, že přenos emočního stavu je možný. Má, nebo nemá na mladé koně uklidňující vliv, když jsou vystaveni děsivému podnětu ve společnosti koně, který je na podobné podněty zvyklý a jehož reakce jsou proto umírněné?
Průběh experimentu
Prvního experimentu se zúčastnilo 32 dánských teplokrevných koní, kteří byli pro potřeby studie rozděleni do osmi skupin po čtyřech koních. Koně byli v rámci experimentu krmeni ze žlabů umístěných do půlkruhu tak, aby bylo možné zaznamenat jejich reakce ve chvíli, kdy dojde k překvapujícímu podnětu - rozevření velkého barevného deštníku. V některých skupinách byl přítomen zkušený kůň, zvyklý na výskyt tohoto typu překvapivého podnětu, a v jiných skupinách nikoli, žádný z koní v dané skupině se s tímto stimulem do tohoto momentu nikdy nesetkal.
Experiment sledoval behaviorální reakce koní v jednotlivých skupinách (hodnocení na stupnici od 0 do 4; 0 je žádná reakce a 4 je úleková reakce) a také čas, jak dlouho trvalo, než koně obnovili konzumaci krmiva po ataku překvapivého podnětu – deštníku.
Výsledky ukázaly, že síla behaviorální reakce mladých koní byla významně nižší ve skupinách, v nichž byli přítomni koně, kteří již byli uvyklí na překvapivý podnět – rozevření deštníku. Reakce nezkušených koní byly ve skupinách, v nichž byl přítomen kůň, který stimul znal, snížené (P = 0,024), přesto však u mladých nebyla výrazně ovlivněna latence obnovení příjmu krmiva.
Druhý experiment probíhal obdobně, ale tentokrát se skupinou třiceti dvou islandských koní. V některých skupinách dvouletých, nezkušených koní byl opět přítomen jeden dospělý zkušený kůň, v jiných pak byl přítomen dospělý kůň, který ale nebyl uvyklý na daný překvapivý stimul.
Nezkušení mladí koně, kteří byli ve skupině s koněm dospělým a zkušeným, měli snížené behaviorální reakce (P <0,001) a nižší reakce srdeční frekvence (P = 0,065) ve srovnání s nezkušenými mladými koňmi, kteří byli ve skupině s nezkušeným dospělým koněm. To tedy naznačuje, že sociální přenos emocí a návyků zkušených členů skupiny může vést ke zmírnění strachu mladých koní.
Závěr
Oba experimenty přinesly stejné výsledky – přítomnost byť jen jednoho jediného koně, který je zvyklý na překvapivý až děsivý podnět, může zmírnit reakce strachu v celé skupině mladých koní. Zdá se tedy, že v určité míře zřejmě skutečně dochází k sociálnímu přenosu, což znamená, že zkušený kůň může hrát důležitou roli v regulaci reakcí strachu ve skupinách koní. Začlenění dospělého koně do skupiny mladých koní tedy může pomoci modifikovat chování mladých koní a může mírnit jejich behaviorální reakce na strach vyvolávající podnět.
Jak se koně učí?
Nesmíme ale zapomínat, že tuto informaci nelze plně zobecnit a využívat ji v širších souvislostech. To, že starší, zkušený kůň dokáže tlumit strachové reakce koní nezkušených, neznamená, že mladí koně od něj mohou "okoukat" i složitější prvky chování. Nelze očekávat, že pokud mladého koně postavíme k jízdárně, kde piaffuje starší a zkušený kůň, mladý jeho chování okouká a zařadí ho do repertoáru svého vlastního chování!
Základním procesem modifikace strachových reakcí, společným pro zvířata i člověka, je tzv. vyhasínání neboli extinkce. Vyhasínání je typem učení, při kterém se vytváří nová asociace mezi podnětem a jeho významem. Podnět, původně související s ohrožením, nyní signalizuje bezpečí. Platí ale, že nový paměťový záznam nepřepisuje původně uloženou asociaci. Obranná odpověď se proto může znovu objevit např. při změně kontextu, prezentaci podnětu v nových souvislostech nebo se může znovu spontánně objevit v průběhu času.
K učení nového chování může dojít prostřednictvím individuálního nebo sociálního učení. Individuální učení znamená, že kůň získává nové chování procesem pokusu a omylu – jde o tak zvané asociativní učení, učení se na základě vlastních zkušeností. Naproti tomu současné chápání sociálního učení spočívá v tom, že zvíře dosáhne změny chování pouhým pozorováním chování jiného zvířete. Je ale pravděpodobné, že přinejmenším některé formy sociálního učení jsou podmíněné nutností vyšších mentálních schopností, jako je vhled, protože vyžadují, aby zvíře nejen vidělo a pamatovalo si dané chování, ale také toto chování přeneslo do vlastního repertoáru chování a následně jej i uskutečnilo.
Zdá se, že v situacích podobných té, ve které se koně ocitli ve výše zminované studii, se koně učí jak učením sociálním, tak i učením asociativním. Sociální učení koní ale nesmíme nadhodnocovat. Výzkum sociálního učení u koní zahrnuje celou řadu studií, z nichž některé zřejmě skutečně mentální schopnosti koní nadhodnocují. Nadhodnocování mentálních schopností koní ovšem rozhodně není jen vědeckou výzvou, ale může mít i negativní důsledky na welfare koní. V této souvislosti totiž snadno můžeme formulovat předpoklad, že se koně mohou naučit určité chování, ať již vhodné anebo nevhodné (kupříkladu tolik oblíbené klkání), pouhým pozorováním příslušníků stejného druhu a tak jednoduché to rozhodně není!
Tento předpoklad nikdy nebyl potvrzen ani v experimentálních, ani v epidemiologických studiích. Přestože jsou koně reálně velmi citliví na přenos emočních stavů, je nepravděpodobné, že se naučí specifické chování pouhým pozorováním. Přeceňování a podceňování mentálních schopností koní je proto závažná chyba a je škodlivé mimo jiné i proto, že se podílí i na ospravedlnění trestu v některých výcvikových systémech.
Pokud jde o implikaci vyšších mentálních schopností u zvířat, musíme být opravdu velmi opatrní, protože fascinace člověka kognitivními schopnostmi zvířat někdy může snadno vést k závěrům, které zvířatům připisují vyšší mentální procesy, než jaké jsou skutečně nutné k provedení konkrétního chování. A to je samozřejmě nejen kontraproduktivní, ale i, jak již bylo řečeno, škodlivé.
To ovšem rozhodně neznamená, že bychom z výše uvedených zjištění nemohli při své práci těžit. Ba právě naopak. Pokud můžeme do výcviku mladých, nezkušených koní zapojit koně starší a zkušené, budeme z toho profitovat jak my, tak i naši koně. Výcvik totiž bude efektivnější a mladí koně budou nové požadavky lépe akceptovat. Alespoň strach a odvaha totiž zřejmě opravdu nakažlivé jsou! :)
zdroj: equichannel